Strome, vidím, že jsme na tom byli velmi podobně

Jen já jsem žil ve městě a na vesnici cca 50 km jsme jezdili pomáhat našim stařečkům. Cesta tam i zpět býval místy horor auta nemaje. Takže na místní MHD - trolejbus D do Otrokovic, z Otrokovic vlakem do Starého Města a odtud autobusem do oné dědinky v blízkosti bydliště nynějšího kancléře. Někdy autobus do té dědinky ani nezajížděl, takže ještě cca tři kiláky pěšky

A pak práce všeho druhu. Naši také nelyžovali, takže naposledy jsem měl na nohách dřevěné lyže s vázáním Kandahár, na kterých jsem s obtížemi sjel malý kopeček. Kdybych se dnes na takových lyžích objevil, zřejmě bych pozornosti neuniknul už při jejich nasazení

Koza, kráva, prase, také byli v chlívcích. Samozřejmě slepice, králíci. Skoro hektarová zahrada s obilím, bramborami, kukuřicí, řepou, marhulami, třešněmi, švestkami a hrušní. Takže orání, setí, sečení obilí, stavění mlátičky a presu, mlácení obilí, sklizeň třešní, meruněk, švestek, řepy, kukuřice, vykopávaní erteplí či grumbírů. Ty jsi měl výhodu, že jsi to měl doma, my jsme museli dojíždět. Výsledek v podstatě nula. Ale byl jsem na vzduchu, vím, že brambory nerostou na stromě, vím jak chutná zralé a čerstvé ovoce a ne to, co se nabízelo a nabízí v obchodech. Všechno se na peníze nedá přepočítávat. Nejsem finančník a ani bych jím být nechtěl.

Momentálně je potřeba hodně věcí dodělat, pak to zase tak trochu poběží samo. Je to jako jakýsi setrvačník, kterému musím udělit energii, aby se pak nějakou dobu točil skoro sám. Teď se začíná dosti zastavovat, v ložiscích je písek, který je nutno odstranit. Písek mi ale přisypává i slavná EU a naše zákony. Možná je to záměr. Kdysi jsem znal v Olomouci také velké nadšence do zemědělství jako je možná tvůj tatík. A vnucovali mi jejich dceru

Naštěstí jsem odolal

Na moji počest vyparádili nejen dceru, ale i svoji kobylu

Já takový nadšenec nejsem, byť mám zahradu a přírodu rád. Všeho jaksi moc škodí. A malým farmářům se dnes podle všeho daří hůře než za komoušů, což je paradox. Je škoda, že i slavná EU tlačí, aby se lidi spíš flákali, aby nesmyslně studovali to, co není k ničemu, aby byli co nejvíce závislí na bankách a monopolech. K čemu je mi řemeslník, který zná dokonce i vyjmenovaná slova, což se dnes už moc nenosí, když své řemeslo neumí ? Jako zákazníka mě nezajímá jeho maturitní vysvědčení, zda zná literaturu, ví co je to dadájismus, či nějaký jiný rádoby basnický směr nějakého opilce, a pod., když je na práci levý jak šavla, umí vypisovat akorát faktury a nakonec to po něm musím předělávat ? Naštěstí pro ně nemám pistoli. Prostě i to vzdělání by mělo být úměrné oborům a potřebám. I na zubárnu vybírají studenty podle prospěchu a ne podle toho, jak jsou manuálně zruční, jak se dokáží orientovat v prostoru, jak jsou pečliví. V důsledku je jich nejen málo, a já čekám na zubaře půl roku, aby mi opravil vypadenou plombu, ale navíc tu svoji práci povětšinou moc neumí. Bohužel zuby si ještě spravovat neumím. Ale kdysi byl v TV nějaký chirurg, který si raději zuby spravoval sám

Možná by to šlo po zácviku nějakou tou bastlířskou vrtačkou

Nevím.
Takže vidím, že zde nás asi všechny tři nespojuje jen cvákání a brejle

Vůbec nejhorší je, že když díky nelenošení něco máš, ale nemáš toho až tak moc, tak ti všichni závidí a přejí ti jen to nejhorší. Vyptávají se tě, jak se ti daří v naději, že jsi už v exekuci, a když ne tak s tebou už nekomunikují, ba ti přejí, aby jsi byl co nejdříve pod kytičkami. Týká se to nejen známých, bývalých spolužáků, ale bohužel i příbuzných, od kterých by to člověk nikdy nečekal. Přátele má člověk v našich končinách asi pouze tehdy, pokud se ti daří špatně a oni se nad tebe mohou vyvyšovat, nebo když máš obrovský majetek a moc. Pak ti lezou do pr, chtějí po tobě půjčky a využít nějakou tu protekci. Mně stačilo, když jsem dělal ve špitále, když i po 20 letech mi profesor a šéf kliniky přává k Vánocům, aby ode mě nejbližší příbuzní očekávali, že jim zařídím třeba nějaký ten příspěvek na nemohoucnost či synkům snad i invalidní důchod, aby nemuseli makat, protože u nich ve vsi je takových spousta. Jenže já takové lidi nezmám, kteří by se k něčemu takovému snížili, já také ne, takže mám jaksi zle. Z průmky má být sraz po 40 letech, ale velmi váhám, zda si tam mám jet zkazit náladu a pak se z toho dostávat třeba několik měsíců, ta jako před deseti lety. Mám letos práce opravdu hodně všude. A to už mě navíc loni čurolog staršil, že mám raka prostaty, že mám jít na biopsii. Před tím rok při stejných nálezech nic a najednou takové divadlo. Tu jsem odmítl a za své prachy si nechám dělat v Olomouci vyšetření volného a vázaného PSA, abych znal jejich poměr. Ten je totiž rozhodující. Bohužel není nejlepší, ale stav se nezhoršuje, ba je lepší. Hodnoty vycházejí ze statistik, tak snad nepatřím mezi zrovna to průserové procento. Zbytečně do sebe šťourat nenechám, nemíním soukromým lékařům přispívat na nová luxusní auta. A jak už i na nacistických koncentrácích bylo napsáno, že práce osvobozuje, tak něco na tom je. I v blázincích se využívá pracovní terapie. Tu bych doporučil všem těm , kteří nevědí, co roupama dělat. Možná by i zmizely umělecké malůvky na fasádách domů, které myslím Knížák považuje za umění. Zřejmě je podobný umělec

Já jsem ty malůvky hned přetřel stejnou barvou, tak se nějaký neznalý umělec pomstil tím, že své dílo vyškrabal do skla. A nemůžeš nikomu za to dát ani přes hubu. Jiní ti zae orvou i s omítkou měděné oplechování, svoda, ba i kovové zábradlí, takže je opravdu radost tu cokoli budovat.
Život je boj, boj, který je předem prohraný. Přesto musíme stále bojovat.