Jindro, než jsem se oženil, bydlel jsem ještě blíž k železárnám (asi 500m vzdušnou čárou k vysokým pecím, teď bydlíme o 200-300m
dál

). Čili jsem si ten smrad užíval přímo v práci a po práci zase doma

. Teď už to je poměrně dobré, ale tak před 20-ti a více
roky, když byl odpich, to bylo skoro na scénář pro katastrofický film

. To byl tak velký oblak rudého kouře, že tu pec vůbec nebylo
vidět a vypadalo to jak malý jaderný výbuch

.
Když jsme šli v práci nahoru na pec, museli jsme mít vzduchové dýchací přístroje. Ale pokud jsme nešli až na sazebnu, tak jsme masku
na hubu nedávali. A jednou když jsme byli nahoře, masky nenasazené, pustili dole odpich a to byla sranda. V mžiku jsme neviděli ani
na krok, rychle masky na huby a ani jsme se nepohli, také bychom mohli zahučet někde dolu. Až to vítr trochu rozfoukal, mohli jsme
zpátky. Jo, různé situace jsme tam zažili, srandovní i vážnější. Jednou jsem o chloupek utekl hrobníkovi z lopaty. Pád asi z 30 metrů,
ještě z odrazy od ocelových konstrukcí pode mnou, bych asi nezvládl. Dodnes nemohu pochopit, že jsem tehdy dolu nespadl.
Ale to už odvál čas, tak jak ta voda na fotce je už někde v oceánu nebo v atmosféře

.