Asi budu vypadat jako sentimentální měkota, ale na pohled našeho Bobíka nikdy nezapomenu. Když jsem seděl u jídla, on
se posadil kousek ode mně a upřeně mě pozoroval, jestli mu něco nechám, nebo to sežeru sám

. To nebyl pohled nějakého
zvířete, ale díval se, jakoby chtěl něco říct a vždy mě skoro uhranul

.
A to jsem byl naštvaný, když ho dcera v roce 1995 přivedla, protože jsem zastával názor, že pes potřebuje prostor a svobodu
a nemá se zavírat v panelákovém bytě. Ale stačilo, abych vzal do dlaní tu malou, strachy se třesoucí kuličku a věděl jsem, že
vítěz je on

. A těch dalších šestnáct a půl roků s ním vůbec nelituji.