V sobotu jsem jel na Seč zazimovat naši chatu. Odpoledne jsem měl volno, manželce jsem nahlásil, že si odtamtud zajedu pofotit oblíbené Údolí Doubravy. Věrka na mě dělala oči, že bych jí mohl konečně nafotit nějaký ten potok „hezky“, čímž myslí mlíko. Já na to, že to nikdy a ani náhodou, protože mlíko nesnáším. Teda v potoce, jinak jo. Ohrnula pysk, že se tedy obrátí na nějakého schopnějšího fotografa, protože prostě ona takovou fotku potřebuje, no a já jel.
Na Doubravě bylo krásně. Sice duly větry (cizí, moje až tak moc ne

), což se na fotkách posléze projevovalo rozmazanými větvi, jak by řekl pan Šimek, ale jinak fajn. Jen bylo až moc zataženo a v té soutěsce tím pádem tma jak v riti. Což byl problém. Clonit aspoň na 11 kvůli hloubce ostrosti bylo nutno a i při ISO 3200, co ta moje 650D zvládá dobře, vycházely časy pro mě příliš dlouhé. A tak přišlo na oblíbené rčení „Nikdy neříkej nikdy“. Dopadlo to tak, že jsem nastavil natvrdo ISO 100, foťák si k tomu dopočítával časy třeba i 8 vteřin a milou Doubravou teklo plexisklo šmrcnuté bílým emajlem. Hrůza. Když jsem to v PC viděl, řekl jsem si, že tady už není co zk...t a pěkně jsem si potahal táhýlkama, pak jsem to ukázal své ženušce, že to má k výročí svatby, které jsme zrovna měli, ta vykulila oči a tak dlouhý a krásný večer už jsem dlouho nezažil.
Nu což, asi se budu muset začít učit fotit a upravovat fotky podle toho, co si doba žádá a ne podle toho, co se líbí mně...
Zde pár fotek před Doubravou.